ČERVÍ DÍRA a PHILADELPHSKÝ EXPERIMENT - časoprostorové přemísťování

Červí díra je ve fyzice hypotetický objekt umožněný schopností časoprostoru utvořit "zkratku" přes prostor i čas. Tento fenomén byl poprvé popsán roku 1935 společně vědci Albertem Einsteinem a Nathanem Rosenem jako takzvaný "Einsteinův-Rosenův most" (což je ale jen jeden z hypoteticky možných druhů červích děr).Název "červí díra" se pak vysvětluje analogií k červovi, který se z jednoho bodu povrchu jablka prokousává jablkem samotným k jinému bodu na jeho povrchu, necestuje tedy (dvoudimenzionálně) po povrchu jablka, ale užívá (třídimenzionální) zkratky právě červí dírou.Obdobně - dle teorie - lze pak překlenout dva velice vzdálené body ve vesmíru, využívaje zakřivení časoprostoru. Pozorovatel prošlý červí dírou nikde nepřekračuje hranici rychlosti světla, přesto ale v důsledku překonává vzdálenost mezi startem a cílem daleko rychleji, než světelný paprsek letící přímo.Většina dnes známých řešení rovnic obecé teorie relativity je buďto nestabilních, nebo využívá exotické formy hmoty (zpravidla v extrémně velkých množstvích).

 Jednou z teoretických možností jak vytvořit červí díru je velmi silnné pulsní elektromagnetické pole.

 Tohoto efektu bylo pravděpodobně neůmyslně dosaženo u Philadelphského experimentu.

Oficiální název Philadelphského experimentu společně s Projektem Montauk byl Projekt duha (Rainbow - Project).Šlo o dva americké experimenty, ze kterých nepřímo vzešel i současný neviditelný bombardovací letoun Stealth - Fighter.Tento tajný projekt US NAVY byl bezprostřední reakcí USA na překvapivé napadení americké námořní základny v Pearl Harboru japonskými loděmi a letadly v prosinci 1941. Admiralita hledala nové obranné technologie pro zachování zbytku poničené tichomořské flotily. Vyřešení způsobu odchylování japonských a německých dělostřeleckých nábojů a torpéd vystřelovaných na lodě US NAVY bylo jedním z požadavků nejvyšší priority. Později admiralita své požadavky rozšířila na dosažení radarové neviditelnosti a pokud možno i optické neviditelnosti. Tohoto cíle mělo být dosaženo vytvoření silného elektromagnetického pole jež by obklopilo loď a odklánělo nejen dělostřelecké náboje, ale i světelné a radarové paprsky, takže nepřítel by nemohl lodi US NAVY zaměřit svými palebnými prostředky. Projekt Rainbow a na něj bezprostředně navazující projekt Montauk, byly založeny na teoretických studiích N. Tesly, von Neumanna, J. Levinsona a zejména A. Einstejna, který formuloval tento základní teorém:"Působí-li pulsující elektromagnetické pole v prostoru, kde již existuje trvalé magnetické či  elektrické pole, vytvářejí se gravitační pulsy mající frekvenci shodnou s frekvencí pulsujícího pole".Na praktickém uplatnění tohoto teorému byl založen samotný projekt Rainbow. Prvním ředitelem projektu byl jmenován N. Tesla, který však nesouhlasil s požadavky admirality na co největší urychlení zkoušek velkých lodí s posádkou, neboť nebyl vyřešen problém časového a prostorového zámku a obával se následků velmi silného elektromagnetického pole na lidi. Pro svou neústupnost si vysloužil nevoli americké admirality a proto byl později vystřídán vstřícnějším Dr. von Neumannem, který přislíbil provést konečný experiment ještě do poloviny roku 1943. Admiralita k experimentům poskytla torpédoborec USS Eldridge i s posádkou asi 33 dobrovolníků.Jednalo se o využití účinku velmi silného elektromagnetického pole na povrchové plavidlo s posádkou. Pole bylo vytvořeno pomocí magnetických generátorů (degausserů). Do činnosti tak byly zapojeny pulzující i nepulzující generátory, aby vytvořily obrovské elektromagnetické pole na plavidle a rovněž kolem něj.John von Neumann, který využil vlastního přístupu a vytvořil systém centrálního rotujícího elektromagnetického pole na kritické frekvenci.Následky vystavení lidského organismu poli s tak vysokou intenzitou a frekvencí mohly být podle některých vědců tragické, ale Neumann chtěl dodržet termín, a tak se pokus uskutečnil. Během předcházejícího testu provedeného von Neumannem 22. června 1943, bylo na krátkou dobu dosaženo optické a radarové neviditelnosti, ale posádka měla po skončení experimentu problémy s orientací v prostoru, což von Neumann bohužel nepovažoval za vážnější problém. Admiralita dospěla k přesvědčení, že dosavadní problémy bude možno odladit a určila termín provedení závěrečné zkoušky na den 12. srpna 1943.Závěrečný test proběhl 12. srpna 1943 na torpedoborci USS Eldridge s posádkou. Přibližně po dobu jedné minuty bylo možno vidět jen obrys hladiny vytlačené kýlem opticky neviditelné lodi, pak se objevil modrý blesk, loď zmizela docela a bylo přerušeno i radiové spojení. Po několika desítkách minut se loď znovu objevila na místě, kde předtím zmizela, ve filadelfských docích. To však nebylo všechno: později bylo oznámeno, že se loď během doby pokusu objevila v Norfolku, ve vojenském námořním přístavu ve Virgínii, což je místo vzdálené přes 400 km! To znamená,že se podařilo nejen zneviditelnit obrovskou válečnou loď, ale také tento několika set tunový kolos teleportovat.To ale nebylo poslední překvapení, které čekalo na vědce po opětovném objevení lodi: část lodi byla poškozena, některé části chyběly úplně, ale nikdo nedokázal dát spolehlivou odpověď, co se vlastně stalo. Část posádky zmizela také, někteří byli pevně zapuštěni do trupu lodi (jede námořník měl do lodi zapuštěny pouze ruce, tak mu mohly být amputovány a je to jeden z těch, kteří se nezbláznili). Zbytek členů posádky byl v úplně vyšinutém stavu hysterie nebošílenství, a ti byli převezeni do nemocnice Bethesda Naval Hospital, kde byli drženi odloučeni od světa po zbytek trvání války a kde jim byla poskytována odborná pomoc, když jim začala vynechávat paměť, případně když přestali ovládat svá těla.

JAKÁ ALE BYLA SKUTEČNOST ?